Chvíle
Existuje chvíle, kdy vám před očima proběhne celý váš život. Chvíle, ve které si uvědomíte, že všechno bylo zbytečné. Že jste tomu nemohli zabránit. Protože ta chvíle nastala. A vy jste skončili. Jste mrtví.
U nás máme jedno takové pravidlo: Nikdy nestůj blízko u břehu nebo tě to stáhne.
Spadla do vody. Snažila se plavat, bojovala. Ale pak si na krátkou chvíli řekla: Proč to? Proč bojovat? A tak přestala. Přestala a voda ji pohltila. Utopila se.
Je hezký letní den. Slunce svítí, ptáčci zpívají, vítr šumí v korunách stromů místního parku. A na jedné z laviček lemujících cestu mezi stromy sedí dívka v černé blůze a dlouhé, zvrásněné, černé sukni. Přišla do parku hned po pohřbu své nejlepší kamarádky a přemýšlela. Přemýšlela o tom, co udělala špatně. O tom, co udělala. Seděla tu už dobré 2 hodiny a po tvářích jí stékaly slzy. Stále nevěděla proč. Proč se to stalo. A pak najednou, jakoby ji něco napadlo, vstala a odcházela pryč. Směrem k přístavu. Čím blíž byla ke svému cíli, tím rychleji šla. Cestou míjela spousty lidí s prázdnými výrazy, ale nevšímala si jich. Nevšimla si ani zmrzlináře v růžové čepici, skupinky důchodců probírajících život dnešní mládeže, japonských turistů s fotoaparáty kolem krku, dokonce ani sympatické mladíka s hezkou košilí, který po ní házel očima. Ne. Teď ji nezajímaly události všedního života. Nezajímalo ji, že v obchodě s obuví nabízejí 50% slevu. Procházela tímhle vším a bylo jí úplně jedno, kolik lidí ji uvidí brečet. Prostě musela. Musela! Po všech těch dlouhých letech, kdy snášela útrapy jejího nevšedního života už to nevydržela. Nemohla přestat a ani nechtěla. Na malou chvíli se zastavila v okamžiku, kdy na ni nějaký jehovista zkoušel ty jejich oblíbené kecy o správné cestě a podobně. Neposlouchala ho, protože zrovna vzpomínala, jak kdysi na stejném místě potkala toho hezkého chlapce, který by si ji byl možná i jednou vzal, kdyby nemusel zpátky domů, osm hodin daleko. Bylo to tenkrát, když šla se svou kamarádkou nakupovat vánoční dárky. Kdysi...Aniž by si uvědomila, že jehovista stále mluví, vydala se dál kam měla namířeno. Ponořena do svých myšlenek procházela ulicemi a nevědomky stoupala na jednu zákeřnou kachličku s překvapením za druhou, a jelikož byla poslední noc obvzlášť deštivá, měli co nabídnout. Vlhkost jejího oděvu ji však neodradila. Šla stále svým rychlým tempem, chvílemi i popobíhala, jakoby se mohlo za těch pár minut něco změnit. Zanedlouho už se před ní otevřel výhled na přístaviště plné běžných rybářských, výletních či zaoceánských lodí, luxusních jachet a podobně. Orientovala se na východ a vyrazila ještě rychleji než doposud.
Zastavila se až na molu vedle jachty milionáře, na oblíbeném místě její kamarádky. Srdce jí tlouklo jako o závod. Když se trochu vydýchala a uklidnila, přepadly ji opět vzpomínky. Vzpomínky na nadšené turisty přijíždějící na lodích, radostná setkání po delším výletu, případně i po letech. Vzpomněla si, jak odsud odjížděl zpátky domů onen hezký chlapec. Jak ho objala. Naposled.
Škoda, že svou kamarádku obejmout nemohla. Nebyl čas se rozloučit. Prostě jen zmizela. Zmizela pod hladinou. Zadívala se do vody a její slzy působily deštivý efekt. V tu chvíli všechno pochopila. Pochopila to, co se stalo a nemohla uvěřit, že ji to nenapadlo dřív. Bylo to jasné od samého začátku. Vždycky o tom mluvila. Už jí rozuměla. Chtěla to vysvětlit ostatním přátelům, její rodině, prostě všem, jen aby bylo všechno zase v pořádku. Napravit, co bylo třeba.
Ale stála moc blízko u břehu.