Nikdy nejsme sami
Svět. Všichni tvrdí, že je to taková ta modrá koule poletující vesmírem po určité dráze kolem určitého místa, tedy kolem Slunce. Funguje jakási ta gravitace a další přírodní zákony, se kterými si kolikrát nevíme rady. Jediná planeta, na které existuje život už po miliony let. Ano to je ono. Tahle teorie se vtlouká do hlavy všem lidem už od ranného dětství. Od prvních školních dnů. Každý to ví. Nebo si alespoň myslí, že to ví. Ale co když je to úplně jinak?
Co když nejsme sami...A my nejsme.
Ve vzdálené zemi s lidovým názvem Bůhvíkde, je takové zvláštní místo. Hluboko v dubových lesích ohraničených horami je malá vesnička. Nemá oficiální název, když nepočítáme s označeními jako Nikdeaninoha nebo Semtamněco. Jinak řečeno, byl to tak trochu konec světa. Žije tu jen pár lidí v několika menších domcích, ovšem s velkými zahradami plnými ovocných stromů a záhonů se zeleninou. Jaká jiná může být náplň každého dne, než staráním se o tohle přírodní bohatství. „Ach můj bože! Na tohle už nemám! Kašlu na vás, já jdu domů!“ prohlásí dívka pracující na jedné zahradě a odhodí stranou shnilé jablko. Je nutno zmínit, že tahle slečna tu není zcela dobrovolně. Rodiče na ni tak trochu kašlali a poslali ji k její tetě právě do oné vesničky. Dívka se jmenovala Erika. Měla delší, vlnité, blonďaté vlasy vždy pečlivě učesané do dvou culíčku, modré oči, které zářili na dálku a úsměv, který by jí mohl leckdo závidět. Dalo by se říct, že je opravdu hezká, ale jí to nijak nezajímalo, protože by tento fakt ani neměla jak využít v tak zapadlé vesnici. Chtěla pryč. Chtěla už konečně vypadnout z tohohle otřesného místa. Začít žít.
Rozhodla se, že to udělá.
A udělala.
Obyčejná městská ulice. Spousta lidí, aut a prachu. Zelená na semaforu, troubení, křik naštvaných řidičů, nadávajících na „tu ženskou co sedí za volantem“. A mezi tímhle vším zmatkem běžně doprovázejícím život místních obyvatel, se NĚCO děje. Tohle zdánlivě nepodstatné něco je situace, kdy se jeden mladík rozhodne, že už má všeho dost, a tak přemýšlí, jak co nejefektivněji ukončit svůj, podle něj, nuzný a zbytečný život. „Skočím z mostu. Ne vrhnu se pod auto, to bude jednodušší,“ říká si potichu pro sebe, „I když to by nemuselo zabrat, přece jen asi skočím z toho mostu. Jo to bude ono.“ A když už se chystá to udělat. Když už je psychicky plně připraven k tomu, aby vylezl na zábradlí a skočil, je rázem všechno zmařeno slovy: „Bude to nehorázně bolet, ale neumřeš. Nedělej to.“ S plným odhodláním seřvat toho idiota, co mu zhatil plány se mladík otočil a v tu ránu nebyl schopen vydat hlásku. „Dobře no, nebudu ti do toho kecat. Klidně skoč a zlom si obě nohy, ale tím se nic nevyřeší.“ řekl opět ženský hlas. „Jo jasně. Asi na to vážně kašlu.“ vysoukal ze sebe chlapec a za chvíli ještě s úsměvem dodal: „Mé jméno je Tristan. Nechlubím se s ním sice moc rád, ale s tím asi nic nenadělám.“ „Já jsem Erika, těší mě.“ řekla nám již dobře známá Erika s úsměvem.
„Proč jsi chtěl vůbec skočit?“ zeptala se.
„Ále, to není důležité.“ odvětil Tristan.
„No tak, povídej.“ nenechala se odbýt Erika.
„Dobře, jak si přeješ „má zachránkyně“. Prostě řečeno, můj život nestojí za nic. Štve mě škola, štvou mě rodiče, občas mě štve i to, jak se sám chovám. Ale co mě štve nejvíc, že jediná holka, která by za to stála není skutečná.“
„Ty bys chtěl být asi hodně s ní co?“
„Ani si nedovedeš představit jak moc.“
„Myslíš? Jde vidět, že mě neznáš.“
„Copak ty ses taky chtěla někdy zabít?“
„Jestli chtěla? To není ten správný výraz. Spíš bych byla ráda mrtvá, ale zabít se, na to nemám. Ostatně, proto jsem taky ještě pořád tady.“
„Jak jsi vůbec poznala, že chci skočit? Jen jsem prostě stál a koukal se z mostu.“
„Asi proto, že jsem se tvářila úplně stejně minulý týden, předtím než jsem skočila ze srázu.“
„Takže jsi to udělala?“
„No, ne tak docela.“
„Jak to myslíš?“
„Skočit bylo fajn, ale pak bych se musela utopit. To není tak jednoduchý.“
„To je škoda. Teda nechápej to špatně, já ti jen přeju splnění toho co chceš. Teď to vyznělo hodně blbě, promiň.“
„V pohodě, já ti rozumím,“ řekne Erika s úsměvem „Díky.“
„Proč jsi to vůbec chtěla udělat ty?“
„Proč? Já chtěla pryč. Tam kde momentálně žiju je to hrozně problematické. Je to konec světa, skoro nikdo tam nežije. Nikdo, kdo by stál za poznání. Rodiče na mě kašlou a tam je to docela teror. A hlavně mi nikdo nerozumí. Co je na tom, zamilovat se do někoho z jiného světa a času? Pořád jsem doufala, že se něco stane. Cokoli. Ale nestalo, a tak jsem tady.“
„Z jiného světa a času?“
„Něco jako paralelní vesmír. Ty na nic takového nevěříš co?“
„Popravdě řečeno jsem o tom ani moc nepřemýšlel.“
„Jak potom ale můžeš vědět, že ta, se kterou chceš být není skutečná?“
„Já nevím. Mohla by být holka z legendy skutečná?“
„Možné je všechno. Když tomu budeš hodně věřit, tak je to pravda. Když budeš věřit, tak se nakonec potkáte. Já taky věřím.“
„A potkali jste se?“
„Kdyby ano, tak tu teď s tebou nestojím a blbě nekecám.“ rozesměje se Erika.
„Jo to je asi fakt,“ usměje se Tristan a sedne si na zábradlí, ze kterého chtěl před chvíli skočit „Co myslíš, že je potom? Jako myslím po smrti.“ zeptá se.
„Potom?“ řekne Erika a sedne si vedle něj „To je obtížné říct. Pevně doufám, že se stane to, co si budu opravdu přát. Že ho potkám a třeba se už nebudu chtít znovu zabít.“
„To by nebylo špatný. Víš, že jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by mi tak rozuměl?“
„Já taky ne. Asi nás svedl dohromady osud nebo tak něco. Představ si co by se stalo, kdybych tu nebyla. Kdybys skočil.“
„Asi bych si zlámal obě nohy a pak si říkal, že jsem měl vážně radši skočit pod auto.“ řekne s úsměvem.
„Dokázal by ses odhodlat znovu?“
„Snad jo, teda když mi to nezkazíš.“
„A chtěl bys to znovu udělat?“
„Přál bych si, aby to stačilo jednou.“
„Tak pojď se mnou.“ řekne Erika a naznačí mu směr jejich cesty.
Ve vzdálené zemi s lidovým názvem Bůhvíkde, je takové zvláštní místo. Hluboko v dubových lesích ohraničených horami je menší jezero. Dostat se k němu je prakticky nemožné, leda byste znali ty nejtajnější cestičky. Nebo chtěli skočit ze srázu...
„Připraven?“ zeptá se Erika.
„Myslím, že jo.“ odvětí Tristan.
Dojdou až k okraji a chytnou se za ruce.
„Nikdy nejsme sami viď?“ zeptá se Tristan.
„Ne, nejsme,“ řekne Erika „Navždy přátelé?“
„Navždy přátelé.“
Po těchto slovech se dvojice odrazí od okraje a skočí....